Prolog

Pouliční lampa spoře osvětlovala tichou ulici, kde jedinou ozvěnu tvořily poslední kapkydeště stékající líně okapy k zemi. Noční čas zahaloval celý prostor do černého pláště a obepínal spící těla lidí za tabulkami okenních skel. Nikde se nesvítilo a liduprázdnost místa prostupovala do všech koutů všude přítomné tmy.

Muž vyšel z domu číslo pět. Pomalu a opatrně za sebou zavřel dveře a uvolněným krokem přešel mokrou silnici. Postavil se pod malou stříšku nad domovním vchodem a upřeně se zadíval přes ulici na pětipatrový dům odkud vyšel. Stín zakrýval jeho tělo jako prachová peřina a jeho silueta byla jen stěží rozpoznatelná. Detaily domů se slívaly do hrubých obrysů. Nikde se nesvítilo, nikde se ani záclonka nepohnula. Smutně pozoroval bezvýraznost toho místa a v duchu se mu vybavila zvláštní otázka. Proč si vlastně říkala Virginie Volfová? Nevěděl to a už neměl šanci se to dozvědět. Vlastně, už se to nedozví nikdo. Část důkazů zničila ona a část zase on. To málo, co zůstalo, nemělo bez její výpovědi žádnou cenu. Slabě se usmál. Virginie Volfová! Měla dobrý vkus.

Opět začalo poprchat. Zapnul si kabát až ke krku a zbytek schoulil do zvednutého límce. Nikdo ho nesledoval, nikoho nezajímal. Byly dvě hodiny ráno a všichni spokojeně snili spánkem bezelstným ve svých postelích. Muž pomalým krokem odcházel prázdnou ulicí pryč, aniž by zanechal za sebou jedinou stopu v čase a prostoru. Jen tiché domy a tmavé kouty byly svědky jeho přítomnosti na tomto místě.

Část první - Výzva

Hlas telefonu na nočním stolku se neodbytně domáhal svého poslání a nepříjemně rušil noční spánek. Rozespale se podíval na hodiny, které ukazovaly půl čtvrté ráno. Tvář se mu zkřivila odporem. Co se zase děje?

"Ano?" pronesl odevzdaně do sluchátka.

"To jsem já! Je to šílené, fakt šílené. Já za to nemůžu! Ta husa mi tam skočila a já ji neviděl. Sakra, co mám dělat. Proboha, ona je mrtvá!" hlas nervovým vypětím zhasl a muž na druhé straně sluchátka s krátkými vzlyky čekal na odpověď.

"Viktore,
klid. Přestaň vyšilovat a řekni mi, co se stalo!" a muž na posteli zase zavřel
oči a zhluboka se nadechl. Byl klidný a jakoby už tušil, co se stalo,
s rozvahou vyčkával na odpověď.

"Alane, já jsem jel a ona mi skočila pod auto. Já...," nedopověděl.

"Kde se to stalo?"

"V té malé uličce co spojuje ulice mezi barem Nicolas a jižním centrem. Já..."

"Kolik si toho vypil?"

"Ježíši Kriste, Alane, já jsem nezastavil a ujel jsem! Ona tam zůstala na silnici mrtvá! Já ji přejel!" vykřikl nekontrolovaně muž.

"To mi už taky došlo i bez tebe. Kolik si toho vypil?" zopakoval nevrle svou původní otázku Alan.

"Dost," zazněla polohlasná Viktorova odpověď.

"Kde jsi teď?" pokračoval dál v pokládání nekompromisních otázek.

"Doma."

"Tak tam zůstaň a já za tebou přijedu. Jasný?"

"Počkám na tebe. Já jsem fakt nechtěl, ale ona..."

"No jo, teď přestaň a já jsem do půl hodiny u tebe. Hlavně nic nedělej, rozumíš?" důraz na konci věty nešel přeslechnout. Muž otevřel oči a díval se na černý strop, po kterém se míhaly světla venkovních projíždějících vozidel. Divadlo světel a stínů bylo uklidňující. Konečně zazněla odpověď.

"Jo, jasný. Pospěš si," pronesl naléhavě Viktor na druhé straně telefonu.

"Neboj, to zvládneme," a zavěsil. Alan se pomalu posadil na postel a rozsvítil noční lampu. Lomený oblouk jejího světla ozářil ložnici, které dominovala velká postel a nic neříkající motiv krajiny na obraze nad ní. Byl unavený a představa, že se vláčí přes celé město, v něm vzbuzovala odpor. Nedalo se nic dělat. Viktor byl jeho zaměstnavatel a on teď musel do práce. Strašně se mu nechtělo. Jeho byt mu v tuto brzkou ranní hodinu připadal ještě prázdnější než obvykle. Bydlel tu teprve dva roky, ale sám sobě musel přiznat, že nepřispěl ničím, aby mu mohl říkat domov. Byl stroze zařízen a jemu to tak vyhovovalo, i když někdy spíše připomínal vzorovou místnost značky Ikea. Netečně se přesunul do obývacího pokoje s velkou pohovkou, která občas sloužila i pro potřeby spánku, a začal se oblékat. Když byl připravený k odchodu, sklouzl mu zrak do malé kuchyně, jež pro něj byla tou nejmíň obývanou místností celého bytu. Přemýšlel, jestli si má ještě uvařit kafe, ale nakonec tu myšlenku pustil z hlavy a odešel.

Když už projížděl nočními ulicemi města napadlo ho, že by bylo zase jednou fajn si vzít dovolenou. Někam odjet, třeba na hory nebo k moři. Bylo to už strašně dávno, co byl naposledy na dovolené. Posledních pět roků makal jako šroubek a pomalu začínal pociťovat únavu. Jenže při představě toho, co se dnes v noci muselo stát, bylo jasné, že dovolenou ještě hodně dlouho neuvidí.

Přibrzdil. Všude kolem svítily policejní majáky a noční osvětlení se teď lehce dalo splést s živou hudbou na diskotéce. Věděl, co tu hledá. Jel sem úmyslně.

"Promiňte, pane, ale musíte to objet," zahlaholil ospale policista.

"A co se stalo, strážníku? Víte, jedu do práce!" zdůraznil poslední slova a uvědomil si, že vlastně říká pravdu.

"Nehoda. Někdo přejel chudáka holku a z místa nehody ujel."

"Jak na tom je?"

"Špatně. Byla namístě mrtvá. Tak raději jeďte kolem, tady to bude trvat dlouho. Kriminálka ještě nezačala."

"Jo, jasně. Nashle!" a pomalu vytáhl okénko u dveří nahoru.

Skrz postávající policisty zahlédl tělo dívky, které bezvládně leželo na mokré silnici. Bylo přikryté zašedlým kusem hadru, který někdo narychlo vytáhl z kufru. Nebylo ji vidět do tváře, ale silueta těla byla něčím i posmrtně přitažlivá. Nevěděl čím. Kolem místa se pohybovala řada lidí, kteří ve většině případů patřili k policii. Usoudil, že bude lepší zmizet, než si ho někdo všimne.

"To jsem já, Alan. Viktore, pusť mě dovnitř," pronesl tlumeně Alan do neosobní plechové skříňky na betonovém sloupku. Obloha byla připravena na okamžitý déšť a jeho nechuť vstoupit dovnitř byla obrovská. Smutně se díval před sebe, aniž cokoliv sledoval.

Elektronické vrata se pomalu otevřela a on vjel dovnitř. Příjezdová cesta byla stejně mokrá jako silnice, ale oproti té byla vzorně uklizena. Vždycky parkoval z boku domu a zaparkoval tam i teď. Ještě než zašel do domu zhluboka zívnul. Protřel si oči a z rutiny či setrvačnosti se podíval kolem sebe. Nikdo tu nebyl. Viktorovo auto stálo před hlavním vchodem do jednopatrové vily, kde svítila jen jedna lampa v obývacím pokoji. Všude bylo ticho a šedočerná tma. Ještě jednou zívnul a poté vešel do domu.

"Alane! Konečně jsi tady!" mladý muž stál ve dveřích a v rukách nervózně svíral pásek od županu, který měl nedbale oblečen. Byl drobnější postavy a ve světle pokojové lampy smrtelně bledý. Slabě se třásl a pouze žmoulání pásku ho trochu uklidňovalo.

"Ahoj Viktore. Je někdo v domě?" zahájil svou řeč Alan a pohled na Viktora ho něčím překvapil. Nepatřili do stejné rodiny, a přesto bylo zarážející, jak málo se od sebe lišili. Oba měli třicet pět, byli vysocí, štíhlí a neteční ke svému okolí.

"Ne, není tu nikdo. Služebnictvo včera odjelo a mají tři dny volna. Já jsem tu taky neměl být. Ta konference v Madridu se nečekaně přesunula až na pondělí, a tak jsem si řekl, že si udělám volný víkend," muž se strnule sesunul do křesla. "Já jsem si chtěl udělat jen volný večer a...," nedopověděl.

Alan věcně převzal kontrolu nad rozhovorem. "V kolik a kam jsi večer odjel?"

"V šest jsem odjel z práce, poté co mi Marie řekla, že mám letenku přesunutou na pondělní ráno, a pak jsem zajel k Benovi na kafe."

"Dokdy jsi tam byl?"

"Asi do sedmi, možná do půl osmé. No a pak jsem odjel a cestou mě napadlo, že se zastavím v baru u Nicolase. Přijel jsem tam asi kolem osmé a už tam měl pěkně narváno. Slavil sedmé výročí otevření a udělal to ve velkém stylu. Vždyť ho znáš, on když něco pořádá, tak je to vždycky šíleně
veliký."

"Jo, to znám. Potkal ses tam s někým známým?" pokračoval Alan v kladení jednoduchých a nekompromisních otázek.

"Ne."

"S kým si tam tedy byl? Znám tě dobře! Ty v putyce nevydržíš sám!"

"No, přidal jsem se ke dvěma holkám. Jen tak nezávazně."

"Proč si s nimi neodjel?"

"Já nevím."

"Cože?" zaznělo ironické překvapení, jež bylo spíše další položenou otázkou.

"Já to fakt nevím. Najednou se mi v tom davu ztratily a mně se udělalo trochu nevolno, a tak jsem se šel projít před bar, a pak už jsem byl u auta a rozhodl se, že pojedu domů."