UKÁZKY

Prolog

Pouliční lampa spoře osvětlovala tichou ulici, kde jedinou ozvěnu tvořily poslední kapkydeště stékající líně okapy k zemi. Noční čas zahaloval celý prostor do černého pláště a obepínal spící těla lidí za tabulkami okenních skel. Nikde se nesvítilo a liduprázdnost místa prostupovala do všech koutů všude přítomné tmy.

Muž vyšel z domu číslo pět. Pomalu a opatrně za sebou zavřel dveře a uvolněným krokem přešel mokrou silnici. Postavil se pod malou stříšku nad domovním vchodem a upřeně se zadíval přes ulici na pětipatrový dům odkud vyšel. Stín zakrýval jeho tělo jako prachová peřina a jeho silueta byla jen stěží rozpoznatelná. Detaily domů se slívaly do hrubých obrysů. Nikde se nesvítilo, nikde se ani záclonka nepohnula. Smutně pozoroval bezvýraznost toho místa a v duchu se mu vybavila zvláštní otázka. Proč si vlastně říkala Virginie Volfová? Nevěděl to a už neměl šanci se to dozvědět. Vlastně, už se to nedozví nikdo. Část důkazů zničila ona a část zase on. To málo, co zůstalo, nemělo bez její výpovědi žádnou cenu. Slabě se usmál. Virginie Volfová! Měla dobrý vkus.

Opět začalo poprchat. Zapnul si kabát až ke krku a zbytek schoulil do zvednutého límce. Nikdo ho nesledoval, nikoho nezajímal. Byly dvě hodiny ráno a všichni spokojeně snili spánkem bezelstným ve svých postelích. Muž pomalým krokem odcházel prázdnou ulicí pryč, aniž by zanechal za sebou jedinou stopu v čase a prostoru. Jen tiché domy a tmavé kouty byly svědky jeho přítomnosti na tomto místě.

Část první - Výzva

Hlas telefonu na nočním stolku se neodbytně domáhal svého poslání a nepříjemně rušil noční spánek. Rozespale se podíval na hodiny, které ukazovaly půl čtvrté ráno. Tvář se mu zkřivila odporem. Co se zase děje?

"Ano?" pronesl odevzdaně do sluchátka.

"To jsem já! Je to šílené, fakt šílené. Já za to nemůžu! Ta husa mi tam skočila a já ji neviděl. Sakra, co mám dělat. Proboha, ona je mrtvá!" hlas nervovým vypětím zhasl a muž na druhé straně sluchátka s krátkými vzlyky čekal na odpověď.

"Viktore,
klid. Přestaň vyšilovat a řekni mi, co se stalo!" a muž na posteli zase zavřel
oči a zhluboka se nadechl. Byl klidný a jakoby už tušil, co se stalo,
s rozvahou vyčkával na odpověď.

"Alane, já jsem jel a ona mi skočila pod auto. Já...," nedopověděl.

"Kde se to stalo?"

"V té malé uličce co spojuje ulice mezi barem Nicolas a jižním centrem. Já..."

"Kolik si toho vypil?"

"Ježíši Kriste, Alane, já jsem nezastavil a ujel jsem! Ona tam zůstala na silnici mrtvá! Já ji přejel!" vykřikl nekontrolovaně muž.

"To mi už taky došlo i bez tebe. Kolik si toho vypil?" zopakoval nevrle svou původní otázku Alan.

"Dost," zazněla polohlasná Viktorova odpověď.

"Kde jsi teď?" pokračoval dál v pokládání nekompromisních otázek.

"Doma."

"Tak tam zůstaň a já za tebou přijedu. Jasný?"

"Počkám na tebe. Já jsem fakt nechtěl, ale ona..."

"No jo, teď přestaň a já jsem do půl hodiny u tebe. Hlavně nic nedělej, rozumíš?" důraz na konci věty nešel přeslechnout. Muž otevřel oči a díval se na černý strop, po kterém se míhaly světla venkovních projíždějících vozidel. Divadlo světel a stínů bylo uklidňující. Konečně zazněla odpověď.

"Jo, jasný. Pospěš si," pronesl naléhavě Viktor na druhé straně telefonu.

"Neboj, to zvládneme," a zavěsil. Alan se pomalu posadil na postel a rozsvítil noční lampu. Lomený oblouk jejího světla ozářil ložnici, které dominovala velká postel a nic neříkající motiv krajiny na obraze nad ní. Byl unavený a představa, že se vláčí přes celé město, v něm vzbuzovala odpor. Nedalo se nic dělat. Viktor byl jeho zaměstnavatel a on teď musel do práce. Strašně se mu nechtělo. Jeho byt mu v tuto brzkou ranní hodinu připadal ještě prázdnější než obvykle. Bydlel tu teprve dva roky, ale sám sobě musel přiznat, že nepřispěl ničím, aby mu mohl říkat domov. Byl stroze zařízen a jemu to tak vyhovovalo, i když někdy spíše připomínal vzorovou místnost značky Ikea. Netečně se přesunul do obývacího pokoje s velkou pohovkou, která občas sloužila i pro potřeby spánku, a začal se oblékat. Když byl připravený k odchodu, sklouzl mu zrak do malé kuchyně, jež pro něj byla tou nejmíň obývanou místností celého bytu. Přemýšlel, jestli si má ještě uvařit kafe, ale nakonec tu myšlenku pustil z hlavy a odešel.

Když už projížděl nočními ulicemi města napadlo ho, že by bylo zase jednou fajn si vzít dovolenou. Někam odjet, třeba na hory nebo k moři. Bylo to už strašně dávno, co byl naposledy na dovolené. Posledních pět roků makal jako šroubek a pomalu začínal pociťovat únavu. Jenže při představě toho, co se dnes v noci muselo stát, bylo jasné, že dovolenou ještě hodně dlouho neuvidí.

Přibrzdil. Všude kolem svítily policejní majáky a noční osvětlení se teď lehce dalo splést s živou hudbou na diskotéce. Věděl, co tu hledá. Jel sem úmyslně.

"Promiňte, pane, ale musíte to objet," zahlaholil ospale policista.

"A co se stalo, strážníku? Víte, jedu do práce!" zdůraznil poslední slova a uvědomil si, že vlastně říká pravdu.

"Nehoda. Někdo přejel chudáka holku a z místa nehody ujel."

"Jak na tom je?"

"Špatně. Byla namístě mrtvá. Tak raději jeďte kolem, tady to bude trvat dlouho. Kriminálka ještě nezačala."

"Jo, jasně. Nashle!" a pomalu vytáhl okénko u dveří nahoru.

Skrz postávající policisty zahlédl tělo dívky, které bezvládně leželo na mokré silnici. Bylo přikryté zašedlým kusem hadru, který někdo narychlo vytáhl z kufru. Nebylo ji vidět do tváře, ale silueta těla byla něčím i posmrtně přitažlivá. Nevěděl čím. Kolem místa se pohybovala řada lidí, kteří ve většině případů patřili k policii. Usoudil, že bude lepší zmizet, než si ho někdo všimne.

"To jsem já, Alan. Viktore, pusť mě dovnitř," pronesl tlumeně Alan do neosobní plechové skříňky na betonovém sloupku. Obloha byla připravena na okamžitý déšť a jeho nechuť vstoupit dovnitř byla obrovská. Smutně se díval před sebe, aniž cokoliv sledoval.

Elektronické vrata se pomalu otevřela a on vjel dovnitř. Příjezdová cesta byla stejně mokrá jako silnice, ale oproti té byla vzorně uklizena. Vždycky parkoval z boku domu a zaparkoval tam i teď. Ještě než zašel do domu zhluboka zívnul. Protřel si oči a z rutiny či setrvačnosti se podíval kolem sebe. Nikdo tu nebyl. Viktorovo auto stálo před hlavním vchodem do jednopatrové vily, kde svítila jen jedna lampa v obývacím pokoji. Všude bylo ticho a šedočerná tma. Ještě jednou zívnul a poté vešel do domu.

"Alane! Konečně jsi tady!" mladý muž stál ve dveřích a v rukách nervózně svíral pásek od županu, který měl nedbale oblečen. Byl drobnější postavy a ve světle pokojové lampy smrtelně bledý. Slabě se třásl a pouze žmoulání pásku ho trochu uklidňovalo.

"Ahoj Viktore. Je někdo v domě?" zahájil svou řeč Alan a pohled na Viktora ho něčím překvapil. Nepatřili do stejné rodiny, a přesto bylo zarážející, jak málo se od sebe lišili. Oba měli třicet pět, byli vysocí, štíhlí a neteční ke svému okolí.

"Ne, není tu nikdo. Služebnictvo včera odjelo a mají tři dny volna. Já jsem tu taky neměl být. Ta konference v Madridu se nečekaně přesunula až na pondělí, a tak jsem si řekl, že si udělám volný víkend," muž se strnule sesunul do křesla. "Já jsem si chtěl udělat jen volný večer a...," nedopověděl.

Alan věcně převzal kontrolu nad rozhovorem. "V kolik a kam jsi večer odjel?"

"V šest jsem odjel z práce, poté co mi Marie řekla, že mám letenku přesunutou na pondělní ráno, a pak jsem zajel k Benovi na kafe."

"Dokdy jsi tam byl?"

"Asi do sedmi, možná do půl osmé. No a pak jsem odjel a cestou mě napadlo, že se zastavím v baru u Nicolase. Přijel jsem tam asi kolem osmé a už tam měl pěkně narváno. Slavil sedmé výročí otevření a udělal to ve velkém stylu. Vždyť ho znáš, on když něco pořádá, tak je to vždycky šíleně
veliký."

"Jo, to znám. Potkal ses tam s někým známým?" pokračoval Alan v kladení jednoduchých a nekompromisních otázek.

"Ne."

"S kým si tam tedy byl? Znám tě dobře! Ty v putyce nevydržíš sám!"

"No, přidal jsem se ke dvěma holkám. Jen tak nezávazně."

"Proč si s nimi neodjel?"

"Já nevím."

"Cože?" zaznělo ironické překvapení, jež bylo spíše další položenou otázkou.

"Já to fakt nevím. Najednou se mi v tom davu ztratily a mně se udělalo trochu nevolno, a tak jsem se šel projít před bar, a pak už jsem byl u auta a rozhodl se, že pojedu domů."

Část desátá - Vyrovnání

Ostrá bolest, která v tom okamžiku Alanovi projela levou rukou, byla rychlá, ale střela vyšla z těla ven a zaryla se do dveří spolujezdce. Zmohl se na jediné: "Ta kurva!"

Rychle nastartoval a vyjel od krajnice. Teprve teď si všiml zaparkovaného auta na protější straně ulice. Mírně stažené okénko a známá silueta mu naprosto stačila. Auto se už prudce točilo do jeho směru. Šlápl na plyn a ujížděl širokou silnicí rychle pryč. I tak věděl, že nemá moc šancí. Ruka začala bolet a silně krvácela. Musel varovat Edgara a Agátu.

"Edgare? Slyšíš?" a hned po vytočení se rychle domáhal odpovědi.

"Ano, co se děje?" znělo skoro rozespale.

"Zmiz! Hned!" zařval do telefonu a zavěsil.

Agáta musela být někde v baru. Slyšel hudbu.  "Agáto, posralo se to! Rychle zmiz!" křikl v poslední
chvíli do telefonu. Volant se mu smykl v pravé ruce, levou rukou mu projela křeč a auto se svezlo do nezadržitelného smyku. Vyrovnal to, ale náskok, který měl nad Petrem se zkracoval. Držel se ho jako klíště. Najednou zazvonil telefon. Byl to on. Vzal to.

"Co pak, bastarde! Trochu ti nestačí síly. Nechceš jednu milosrdnou kulku mezi oči? Ze starého přátelství bych to pro tebe udělal. Není nad rychlý a bezbolestný konec, že?" pronesl ironicky muž na druhé straně telefonu.

"Neměj strach, Petře, ještě mám dost sil, abych si to s tebou vyřídil!" Alan dostal další smyk, který jen tak tak vyrovnal těsně vedle svodidel. Jel po malém městském okruhu, kde se silnice střídavě
z asfaltu měnila na dlažební kostky a záludné přechody pro chodce. Ulice sice byly prázdné, ale stačilo, aby se mezi ně někdo připletl a mohlo to dopadnou špatně. Bylo jasné, že musí odtud.

Petr pokračoval jakoby se vůbec nic nedělo. "Nevypadáš, že bys měl dost odvahy to se mnou skončit. Trochu jsi vyšel ze cviku! Nebo, že bych se trefil? Doufám, že to bolí, protože o to mi vždycky šlo! Ptal ses mě, proč jsem tě tehdy nezastřelil. Za prvé, neměl bych to na koho svést a takový slaboduchý a láskyplný policajt jako ty se hledá jen těžko. I ta tvá policajtská kurvička byla tvrdší než ty. V kriminále jsi mě překvapil, ale mně stačilo, jak to bylo. A za druhé, byl na vás pěkný pohled, jak Alex umíral v tvé náruči. Och, kdybych byl trochu větší cíťa, tak bych asi řval!"
Petrův hlas byl nevrlý, arogantní a hrubý. I tak v něm nebylo tak úplně všechno čisté. Auto před ním se začalo vzdalovat.

"Kurvo!" zařval Alan a zavěsil. Odhodil telefon na sedadlo a začal zhluboka dýchat. Musel se Petra zbavit. Neměl na to, aby s ním závodil o život. Levou ruku skoro necítil, v pravé noze se začínala ozývat pronikavá bolest. S takovou neměl moc šancí udržet tak rychlé tempo, jakým se řítili městem. Najednou ztratil s druhým autem kontakt. Někam odbočil, ale že by to Petr vzdal, tomu nevěřil. Možná, že to byla šance, ale nenapadalo ho, kde se schovat. Před ním se objevila směrovka na velký městský okruh a cesta ze středu města ven. Tudy mohla vést pomoc. Konečně zahnul na nájezd na velký okruh, a potom jen rána. Zadní dveře za řidičem i se sloupkem se zastavili o jeho sedadlo a promáčkli se až k jeho žebrům a sklo se roztříštilo po celém autě. Auto se točilo jako na kolotoči a on v něm. Strhl volant do protisměru a čekal, kdy konečně auto zareaguje. Ty nekonečné sekundy v rytmu velkého tornáda mu připadaly, jako předplacené jízdy na řetízkovém kolotoči. Pak se auto konečně zastavilo. Stál v protisměru a Petrovo auto proti němu. Zhluboka dýchal. Hlavou se mu mihla jedna jediná myšlenka. Jestli teď nenastartuje, bude už brzo poslouchat kázání Karla s Filipem na onom světě. Z čela mu stékala krev. Sám pro sebe zkonstatoval jediné. "Ještě jsme neskončili!"

Síla vůle, s jakou chtěl nastartovat, se vyplatila. Šlápl na plyn a prohnal se kolem otvírajících se dveří Petrova auta. Ten pochopil asi ještě rychleji než on, že pokračují. Horší bylo, že už zase mířili do středu města. Nedalo se nic dělat. Alan šlápl na plyn. Ve zpětném zrcátku viděl blížící se Petrovo auto. Musel být rozzuřený, že mu to nevyšlo. I on určitě neměl chuť jet do středu města, kde skoro na každé křižovatce byly bezpečnostní kamery. Teď už to ale nešlo zastavit. V jeho autě byla kulka z Petrovi zbraně a on byl stále moc živý na to, aby to tak mohl nechat. Najednou se něco v Alanovi zlomilo. Jedním pohybem na pomyslné výhybce změnil směr i cíl své cesty konání. Sice nevěděl, jak dlouho to ještě vydrží, ale hodlal si to vychutnat. Tentokrát Petrovi volal on sám.

"Tak, jak se ti daří po tom nevydařeném útoku?"

"Neměj starost, určitě lépe než tobě," ironicky odpověděl Petr.

"Tak dobře! Zrychlíme! Ať to stojí za to, ne?" a zavěsil.

Alan nemohl vidět výraz v Petrově obličeji, ale byl si jistý, že tohle nečekal. Mokrá silnice vytvářela nebezpečný odstup kol od vozovky. Byl si toho vědom. Stačilo udělat sebemenší chybu a bude na střeše. Bylo mu to jedno. Jestli někdy doslova a do písmene pochopil spojení slov: "Není cesty zpět," tak to bylo právě teď. Nabídka možností k rozhodování byla jednoduchá. Když zastaví, tak ho Petr zastřelí, když zpomalí, tak do něj vletí autem, když zrychlí, zabije se brzo sám. Ale byli na tom stejně a oba měli tytéž možnosti. A protože jel jako první, měl právo výběru on. Vybral si a ručička tachometru ukázala sto dvacet!

Auto se v šílené rychlosti šplhalo do kopce u vilové zástavby nad řekou. Silnice se zužovala rychleji, než stačil vůbec vnímat. Pak kopec dolů. Obě vozidla získávala neskutečnou rychlost na to, že se řítila městskými ulicemi nepřipravenými na něco takového. Scenérie se na pár vteřin změnila. Vzrostlé stromy kolem říčního břehu připomínaly černé kulisy loutkového divadla a rychle se střídající odraz z pouličních světel evokoval donekonečna ubíhající černobílý film. Jen zázrakem ani jedno vozidlo nezavadilo o svodidla, zábradlí či něco podobného. Alan to přes most otočil zpět k městu. Chtěl z něho ven, ale přesně na opačnou stranu než kam jeli. Petr byl jiného názoru.

Prudká rána do zadní části vymrštila auto ještě větší rychlostí vpřed. V Alanovi zatuhlo. Před ním byla stará kostková dlažba, a i když teď jen slabě poprchalo, klouzalo to šíleně. Uvědomil si, že jestli schytá ještě jednu ránu do zadku vozidla, bude sbírat své kosti na dlažbě. Prudce šlápl na plyn. Auto se skoro nekontrolovaně vyřítilo vpřed. Alespoň pár metrů odstupu a zase byl chvíli klid. Levá ruka křečovitě držela volant. Naštěstí krev už tolik netekla, protože to byl čistý průstřel. Zato žebra bolela a zařezávala se do těla jako střepy z rozbitého skla. Konečně před sebou uviděl značku vedoucí k odbočce z města ven, kterou tak naléhavě hledal. Musel přibrzdit. V té rychlosti, kterou se řítili zastavěnými ulicemi, se auto už skoro nedalo ovládat a pokud nechtěl skončit v nějaké výloze, jako čerstvě vystavená mrtvola, bylo nutné ještě chvíli vydržet. Jeho nepřítel musel udělat to samé, a tak odstup zůstal na několika metrech zachován.

S naprostou soustředěností sledoval cestu před sebou. Okolní domy už vnímal jen jako rozmazanou šmouhu, na které vůbec nezáleží. Světla osvícených výloh se slila do jednoho proudu neonu, který jako tichý společník nepřetržitě sledoval jeho jízdu, aniž by do ní zasahoval. Se zaťatými zuby a bolestí staženými svaly si přál jediné. Ještě chvíli ať je ta zasraná štěstěna na jeho straně. Jen chvíli. Rána zezadu ho probrala z milosrdných úvah, ale bylo pozdě. Obě vozidla už zatočila směrem k zalesněnému a zvlněnému terénu za městem. Zastavěné ulice a osvětlení nočního města se najednou změnily v potemněle se vinoucí cestu vedoucí hustým lesním porostem, jenž se v dešti slíval do těžce nepřehledné a smrtelně neproniknutelné hradby temnoty.

Rychlost obou vozů se sice trochu snížila díky mírnému stoupání, ale na věci to nic neměnilo. Stříkající voda se rozlétávala do širokého okolí kolem nich a kola se pohybovala jako na vzduchoprázdném polštáři. Zatáčky se hadovitě vlnily v lesním porostu a déšť sílil jako šílenství spřažené s odhodláním v očích obou mužů. Najednou Alan ucítil prudký náraz do levého zadního blatníku. Auto se nekontrolovaně začalo otáčet na úzké silnici. Světla Petrova vozidla střídala černočerná tma a jemu docházel dech. V tu chvíli se světla začala opakovat častěji. Jen matně si Alan uvědomoval, že to není už jen jedno auto, jehož světla vnímá. Něčí náraz ho vrátil do původního směru a namáčkl na svodidla. Celým tělem mu projela bolestivá tlaková vlna, a pak už jen uslyšel strašnou ránu. Jeho auto drželo zcela z nepochopitelného důvodu svůj přímý směr, sice stále ještě pravou stranou namáčklé na svodidlech. Konečně se mu podařilo šlápnout na brzdu tak, aby vozidlo reagovalo. Zastavil.

Nemohl se skoro pohnout. Hlava se roztříštila do miliónů střípků, které neúprosně narážely do pomyslné kovové desky a tělo již zcela vypovědělo svou službu. Před očima měl černé mžitky, a i když světla svítila, nebyl ve tmě před sebou schopný nic rozeznat. Najednou si uvědomil, že je kolem něj ticho. Zadní sklo bylo popraskané a zpětné zrcátko již nějakou dobu neměl. Musel ven z auta. Nebylo to nic, co by šlo jednoduše, ale dveře nakonec povolily. Když se konečně ocitl na silnici, zhluboka se nadechl. Všechno ho bolelo, ale nedovedl se na to soustředit. To, co viděl několik metrů za sebou, ho totálně zaměstnávalo.